Hned první týden po prázdninách se třídy 2.C, 4.E a 6.A vypravily na turistický kurz do Vysokých Tater, přesněji do Tatranské Lomnice. Vyjíždělo se v sobotu hned za rozbřesku, a jelo se celý den. Na místo jsme dorazili akorát na večeři.

Hned v neděli jsme se vypravili do Slovenského Ráje na první výlet. Šlo se okruhovou trasou na Kláštorisko a Letanovký mlýn přes Suchou Belou. Cestou jsme museli překonat všelicos, od vratkých dřevěných “mostů”, přes vysoké žebříky, až po visuté plošiny. Za tu naprosto nádhernou přírodu doslova všude kolem nás to ale stálo. Během pauzy na oběd jsme ještě absolvovali prohlídku zříceniny místního kostela.

V pondělí nás čekal výšlap na Kriváň, národní horu Slovenska, z mého pohledu stěžejní výlet celého kurzu. Tuto variantu si vybrala drtivá většina lidí, lákadlo zdolání samotné národní hory bylo vskutku veliké. Někdo si ale vybral i jednodušší trasu, kterou byla Bystrá lávka a vodopád Skok. Na parkovišti jsme všichni byli natěšení a připraveni zdánlivě na všechno. Co začalo jako “pohodové” stoupání se během několika momentů naprosto zvrtlo, a u některých nastal i boj o holý život. Po cestě na vrchol jsme ještě zavítali na Štrbské Pleso. Celá cesta byla dlouhá a opravdu náročná, i přesto jsme si ji nesmírně užili. Nechybělo ani pár strašidelných momentů, zvláště při závěrečném výstupu a následném sestupu, nakonec ale všichni celou túru úspěšně absolvovali. Cestou dolů se sice muselo trochu chvátat, protože nám lehce nevyšel čas, vše ale dobře dopadlo. 🙂

V úterý, kdy už všichni byli dobře poučeni o tom, co znamená, když se řekne “náročná túra” si drtivá většina vybrala tu lehčí možnost, v tomto případě prohlídku Vodopádů Studeného potoka, a výšlap na Téryho chatu. Jeden z důvodů (i pro mě) bylo pro mnoho lidí i to, že na Téryho chatě se dalo najíst, což na té těžší túře, výšlapu na Slafkovský Štít, nešlo. Cestou tam bylo vesměs hezké počasí, cestou zpátky se ale zatáhlo a začalo docela vcelku vydatně pršet. I tak to ovšem za to jídlo nahoře stálo. 😀

Ve středu se nejprve šlo na prohlídku Belianské jeskyně, největší a nejkrásnější jeskyně v Tatranském Národním Parku, a pak jsme se opět rozdělili na dvě skupiny: jedna šla “náročnější” trasou nahoru na chatu Plesnivec, a druhá šla spodem rovnou na Dolinu Siedmich pramenov – botanickou zahradu Tater. Nakonec to dopadlo tak, že ti, co šli na chatu rovnou tam byli s dost velkým předstihem po méně náročnější trase, a ti co chtěli ještě dodatečně nahoru z doliny šli, skoro až běželi, daleko horší a těžší trasu. Když jsme jí pak šli zpátky dolů, tak jsme jen udiveně zírali a říkali si, jak tohle sakra vůbec ušli. Na chatě jsme udělali pár fakt dobrých fotek, včetně revivalu legendární Báby pod kořenem. Cestou zpátky nás zastihla naprostá průtrž mračen, před kterou nás neochránily ani 2 vrstvy nepromokavého materiálu. Vrátili jsme se naprosto promočení a zničení, a tak jsme večer za účelem “relaxace” rovnou zavítali do místního aquaparku.

Ve čtvrtek nás čekala závěrečná celodenní túra celého kurzu. Výšlap na Svišťovku a pak cesta zpátky dolinou přes Skalnaté Pleso. Oproti jiným dnům to byla túra vcelku klidová, a navíc jsme si ji dost zkrátili lanovkou. Celou dobu bylo jasno, takže po celé cestě nás doprovázely dechberoucí výhledy. Na chatu nás také hnala touha konečně ochutnat pravé slovenské halušky, které nám slíbil sám Pavel Kasal, a dokonce prohlásil, že jestli tam nebudou, tak nás všechny osobně pozve na halušky doma. No a co se nestalo, přijdeme tam – a halušky nikde. Od té doby se k nám Pavel už moc nehlásil. Zpátky jsme šli nádherným údolím a pak opět do kopce zpět na lanovku.

Pátek už byl víceméně jen o cestě zpátky domů. Cestou jsme ještě nakoupili suvenýry ve formě všelijakých slovenských pochutin, a krátce se zastavili v Trenčianských Teplicích. Domů jsme všichni v relativním zdraví dorazili ve večerních hodinách.

Celý kurz byl pod skvělým vedením pana učitele Vondráka, a tímto jemu, ale i všem ostatním učitelům a Pavlu Kasalovi moc děkujeme za úžasné prodloužení prázdnin!