Rozhovor: P. Vojtěch Blažek

Uchopit život naplno

Heslo, kterým by se měl řídit každý, ale vede k němu dlouhá cesta. Své o tom ví i Vojta Blažek, mladý kněz a všemi studenty Bigy oblíbený spirituál. V rámci kroužku žurnalistiky jsme si vyměnili role a tentokrát jsme vyzpovídali my Vojtu. Sešli jsme se v odpoledních hodinách ve Vojtovo kabinetu a za popíjení kávy začal náš rozhovor.

První otázku asi slýcháš často, ale jak ses dostal k víře? 

Pocházím z věřící rodiny, takže rodiče mě k víře nějakým způsobem přivedli. Ale vidět to očima dneška tak mě k tomu vedl velmi specifický způsob. Byť jsem byl od malička naučen chodit do kostela, tak do něho mě ale netáhla primárně moje víra, ale spíš to, co vám předávají rodiče. Snažil jsem se vůči tomu silně vymezit. Ve 14 letech jsem se rozhodl, že do kostela už chodit nebudu a že našim připravím argumenty proč. Vždycky jsme totiž měli s rodiči poměrně hezkou „férovku“, že když oni něco chtěli, tak nám zdůvodnili své důvody a naopak. Čím víc jsem se o to zajímal a hledal argumenty proč do kostela chodit nebudu, tak najednou došlo k něčemu, co bych nazval vlastním uvědoměním, možná uvěřením, prostřednictvím něhož jsem se stal vědomě křesťanem.

A chtěl jsi se vždycky stát knězem nebo spirituálem? 

Nikdy jsem to neplánoval.

Ne? 

Ne! Jasně, že ne. (smích). Je tu několik možností, co jsem mohl dělat. Na prvním místě jsem chtěl být programátorem. Díky tomu, že jsem spolupracoval s tátou v jeho firmách tak to vypadalo dlouho, že bych převzal jeho byznys. Úplně ale nevím, jestli by mě ale tento typ práce bavil. Nicméně potom jsem začal uvažovat nad tím, že bych měl jít možná úplně jinou cestou.  Chvíli trvalo, než jsem si to srovnal v hlavě, a nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. No a už jsem v církevnictví zhruba 7 let. A co se týče pozice spirituála tak tu si nevybírám já sám. Když se stanu knězem dávám se tím k dispozici celé diecézi. V našich rozmezích celému Jihočeskému kraji. Biskup mě zkrátka může poslat kam chce. První dva roky mé služby jsem byl na základce a po odchodu Pavla Němce jsem se stal spirituálem u nás ve škole.

A jsi tady u nás na Bigy spokojený? 

Ano. Někdy je to náročné, protože s profesí spirituála je spojena ještě spousta dalších služeb. Nepatří sem jen práce ve škole, ale i mimo školu včetně fungování v kostele sv. Rodiny. Ale jsem za tu práci velmi vděčný.

Myslíš si, že je pro mladé lidi víra důležitá? Konkrétně třeba pro studenty tady u nás na Bigy? 

To je dobrá otázka. Myslím si, že obecně pro člověka a obzvlášť pro mladého člověka je víra velmi důležitá. Protože jestli by se měl mladý člověk o něco snažit, tak je to uchopit celý svůj život naplno. Ne v tom smyslu, že propařím celou noc, ale tak, že mě baví a plně využiji jeho možnosti. Myslím si, že v dospívání je to otázka hledání toho, kdo jsem, odkud jsem, kam směřuji. Hledáme pravdu o sobě samotných a o našem životě. A k tomu přirozeně patří i pravda o Bohu. Vlastně nikdo z nás na to nemá hotovou odpověď. I já jako kněz pořád hledám Boha, pořád hledám odpovědi.

Mezi tvoje koníčky patří hlavně sport. Víme, že často lezeš po horách s panem Mgr. Vondrákem. Jste vy dva jako…(smích) 

Bráchové? Nejsme!

Ale určitě jste dobří přátelé. Lezete spolu často po horách? 

My spolu zase tak často nelezeme. Jsme kamarádi a hory nás daly dohromady, respektive nás daly dohromady kurzy na Bigy. Když nad tím přemýšlím, tak Pavel je možná první člověk na Bigy, kterého jsem poznal. Tehdejší spirituál chtěl abych jel s druhým ročníkem do Tater. Takže díky tomu, že sdílíme podobné koníčky se občas někde potkáme. Teď jsme byli společně na závodech v Liberci, ale jinak spolu tolik času netrávíme.

Blíží se Vánoce, tak bychom se chtěli zeptat, jak ty osobně trávíš tyto svátky. Co na nich máš nejraději? 

Svátky trávím především tady. Jsme s knězi na faře, scházíme se na štědrovečerní večeři a pak se rozcházíme na různé půlnoční bohoslužby. Já sloužím půlnoční v deset hodin večer tady v klášterním kostele. Na Štědrý den jsem si udělal takový zvyk, že se snažím procházet město a obohacovat lidi, kteří tu jsou. Zjistil jsem, že je to vlastně hrozně zajímavé, přemýšlet o tom, co se vlastně může během Štědrého večera doma stát. Veliká radost z opětovného setkání rodiny, ale i ty stinné stránky jako jsou urážky nebo ponížení. Procházím město a modlím se za pokoj pro ty lidi, u kterých jsou v oknech rozsvícená světla. 25.12. je pro mě stabilní nedělní večer, což znamená, že mám bohoslužby. S mojí rodinou se také snažíme vždycky sejít na nějaký ten oběd. Následuje pouť v Kostele sv. Rodiny a pak doufejme, že budeme moct po půlroční pauze udělat na silvestra děkovnou bohoslužbu na Kleti. Jasně, že se těším. Jsou to nějakým způsobem i velmi poetické svátky. Tím, že jsem věřící člověk tak pro mě osobně mají velkou hloubku.

 

Autoři: Laura Matoušková, Ema Hessová a Lenka Bostlová